9.8.2020

Počasí již z brzkého ráno vypadalo na výbornou, což věštilo opět kvalitní a velkolepou vyjížďku. Takových je v letošní sezóně jako šafránu a tak jsme byli natěšení jako závisláci na svou dávku. A aby taky ne…

Sešli jsme se tedy nakonec v počtu trochu nižším, než očekávaném a to čtyř korona-odolných jezdců. Brutal, Matrix, Vosák a Vladan. V úvodu naší jízdy nás sice potrápilo pár menších zádrhelů, jako např. že Bruťova Žabka nechtěla naskočit, což se po pár minutách situační komedie zvané oprava vyřešilo narovnáním benzínové hadičky. Nebo prokazující se lenivost Meťovy Hatatitly, jež se záhy samovolně odstranila nějakou Meťovou magií, či zaříkadly. A tak jsme mohli vyjet na další podmanivou pouť světem jak se říká kolem komína.

První zastávkou byla jen kousek vzdálená benzínová pumpa,kde jsme nabrali palivo a vyjeli. Bohužel jeden z nás urazil pouze pár metrů, než mu spadl řetěz. Museli jsme tedy nahodit na Žabce tento proklatý mechanismus a rovnou seřídit zadní kolo tak, aby se situace neopakovala. Dle Vladanových slov jsme totiž dnes uvízli v mechanickém kroužku a nechtěli jsme jeho slovům dopřát pravdomluvnost.

Svěřili jsme tedy vedení skupiny Brutalovi a vyjeli. Jelikož si Bruťa však spletl kostel, dojeli jsme k prvnímu kostelu dnešní výpravy a to ke kostelu Slezské církve evangelické v Orlové. Zde jsme tedy hodili selfie a pokračovali dále.

Nahodili jsme mašiny a pokračovali k šikmému kostelu sv. Petra z Alkantary – druhému kostelu dnešního dne. Po trase zhruba 100m před kostelem se však Meťova Hatatitla začala zadírat… Přestávala jet a dýchat a tak tento úsek Meťa zdolal šlapaje. Zde byl nucen vylít benzín, který nejevil známky olejovazby do Vosákovy rezervní 5l nádrže jež měl na Klepně jasnozřivě sebou. Muselo se začít míchat nanovo a to s množstvím neurčitým, spíše vyšším než nižším.

Po této transplantaci pojezdových kapalin již vše běhalo jak má. Zaveleli jsme tedy odjezd a naším dalším cílem se stalo Karvinské moře. Otěže velení tedy přebral Vosák a cestou jsme se kochali nádhernou přírodou. Kovidová situace nás připravila o spoustu motorový soujezdců, což nám umožnilo si na nepřeplněných silnicích cestu o to více užít.

Zde jsme se rozhodli pokračovat na Rybí dům, kde jsme doplnily tekutiny a dali si i něco dobrého k snědku. Po doplnění energie jsme zvolili další cestu a to zapomenutý kostel sv. Barbory.

K třetímu a zároveň poslednímu kostelu dnešního dne vedla cesta připomínající postapokalyptické filmy (ty klasické bez CGI efektů) skrze haldy.

Kostel sv. Barbory byl zbudován v letech 1809–1818. Jednolodní stavba se sedlovou střechou a čtyřbokou masivní věží. Autorem návrhu stavby byl pravděpodobně architekt Antonín Englisch z Opavy, který stavěl většinu kostelů v této době na Těšínsku. Svému účelu sloužil do r. 1995, kdy byl odsvěcen a ponechán svému osudu.

Od tohoto místa jsme vyrazili směrem k Dětmarovicím.

U Dětmarovické elektrárny zrovna čistili jednu z chladících věží a my jsme umístili stroje na výhled do stínu, abychom se i my mohli trochu zchladit. Meteoradar na internetu hlásil 32°C, ale ručička na teploměru Bruťovy babetty ukazovala ještě o kousek výše na 35°C. Těžko říct, čemu věřit více, ale podle našich pocitů to byla spíše ona ručička.

Každopádně jsme v tento horký den ujeli krásných 75,3km a i přes naše pohanské kořeny navštívili 3 kostely. A to už je úspěch!