25.8.2019

Dva dny před výjezdem přibližně měsíční plán na vyjížďku k bunkru do Nové Heřminovy byl nahrazen plánem novým. Jelikož si jeden z našich jezdců, kterého nebudeme jmenovat, ale začíná na V a končí na OSÁK, trošičku přikáknul. Zalekl se totiž vzdálenosti, kterou bychom museli absolvovat. Rozhodli jsme se tedy, že pokoříme haldu Ema v Ostravě. A tak o dva dny později náš výlet začíná.

Některým jezdcům se zřejmě nepozdávala změna trasy. Není se čemu divit, je to jakoby jste si rezervovali Valentýnské menu o třech chodech včetně kaviáru Almas, lanýži a kostkou ve skluzu, přičemž by jste namísto toho dostali klasický smažák. 

Některé možná odradila Bruťova výzva k vyšampónování, jelikož chtěl udělat oficiální fotografie na náš web. A někteří zkrátka a jednoduše nemohli. A tak jsme vyrazili v naší obvyklé sestavě tří motorkářů Brutala, Matrixe a Vosáka.

Po urputném boji s předky, kteří haldu bezohledně vršili do výšky bez jakékoliv schůdné cesty pro následné generaca babetistů jsme mohli prohlásit, že jsme to i přes drastický výškový rozdíl zdolali!

Haldu Ema tvoří miliony tun vytěžené hlušiny z ostravských dolů (rozloha: 82 hektarů, objem: přes 28 mil. m³). Počátky jejího založení pravděpodobně sahají do doby před rokem 1920. Halda stále pracuje, proto z ní vyvěrají bělostné obláčky plynů obsahující zejména oxid siřičitý. Její povrch je neustále zahříván vnitřními procesy – uvnitř hořící haldy dosahuje teplota až 1500 °C. Při této teplotě mj. vznikají vzácné nerosty – porcelanity a jaspisy. Vzhledem k těmto skutečnostem na ni byl nejprve vstup povolen jen na vlastní nebezpečí. V roce 2011 zakázala společnost RPG RE Land, která je majitelem pozemku, vstup na haldu. Tento zákaz zdůvodnila tím, že „nelze zaručit bezpečnost osob a majetku nacházejících se na haldě“. Tento zákaz byl odvolán 30. září 2012.

Díky teplu, které z hory vyvěrá, na haldě roste teplomilná flóra. Vyskytuje se zde také stepní fauna. Na severní straně je hustý les, jižní strana (která stále prohořívá) je zatím holá a panuje na ní subtropické klima, kde se ani v zimních měsících nevyskytuje sníh, ale roste zde celoročně tráva.

Po vychutnání si výhledu na Ostravu, doplnění tekutin a vychladnutí motorů jsme začali sjíždět směrem dolů. Kupodivu i tento úkon vyžadoval mistrovské ovládnutí stroje, jež naštěstí všichni plně ovládáme. I tak ale v naší důvěře v brzdy těchto mašin zahlodalo semínko nedůvěry. 

Dole už však Vosák jen pohotově prohlásil: „Hoši musíme chladit bubny!“

Následně jsme dorazili ke Slezskoostravskému hradu, kde jsme ocenili jeho vzhled. Hrad byl postaven ve druhé polovině 13. století u brodiště poblíž soutoku řek Lučiny a Ostravice. Jeho účelem byla ochrana zemské stezky z Opavy přes Hlučín a Těšín do Krakova. Již ve 13. století byl obehnán 4 metry vysokou a 2,5 m širokou zdí. Roku 1327 přestal být hraniční pevností, když slezská vévodství včetně těšínského připadla jako léno českým zemím. V roce 1508 byl hrad koupen Janem Sedlnickým z Choltic, který v letech 1534–1548hrad přestavěl na zámek. Z té doby pochází brána s věží, které se jako jediné uchovaly až do současné doby. Roku 1621 vydrancovala město i zámek neapolská vojska, kterým velel Karel Spinelli. Další rabování nastalo v letech 1626 Dány a 1628 Valdštejnovými vojsky. V roce 1637 zde přenocovala arcivévodkyně Cecílie Renata, sestra císaře Ferdinanda III., která tudy jela na svatbu s polským králem Vladislavem. V letech 1642–1649 obsadili Ostravu i zámek Švédové. Roku 1714 přešel zámek do vlastnictví rodu Wilczků, kteří jej drželi až do roku 1945, kdy byl vyvlastněn. Těžbou uhlí v okolí zámku jej však vědomě zničili. Prakticky od počátku 20. století docházelo k chátrání budovy. V důsledku poddolování poklesl hrad asi o 16 metrů a 15. února 1954 byl na něj dokonce vydán demoliční výměr.

Pověsti praví, že pod hradem bývaly ukryty poklady. Ty však bylo možné spatřit jen na Velký pátek. Hlídal je u dveří stojící muž se železnou palicí, který by každému případnému zloději rozbil hlavu. Jako jiné hrady, i zde existovala bílá paní. Bíle oděná žena s rozpuštěnými vlasy, hořící svíčkou v levé a zlatým klíčem v pravé ruce se zjevovala pouze tehdy, měl-li někdo z rodiny majitele hradu zemřít.

Dále jsme se vydali směrem na Havířov k jeho Žermanické přehradě. V Havířově jsme však narazili na značné problémy, které nám způsobili bezohlední dělníci, kteří rozdrbali a rozkopali půlku Havířovských cest. Byli jsme tedy nuceni jet cestou přes stroužku Stružník, jež se Bruťovi a Vosákovi mohla stát osudnou. Dost to tam totiž klouzalo a jejich rozhodnutí na poslední chvíli se vyhnout bahnité louži a objet jí po smýkavém povrchu v horní části je díky jejich vycvičeným reflexům naštěstí stálo jen bahnité skvrny na kalhotách.  Matrix zde svědomitě zvolil volnější styl jízdy, což se mu vyplatilo. I tak musel manévrovat strojem bezchybně, jelikož projížděl stejným peklem jako ostatní jezdci. Jakmile jsme najeli na zpevněnou silnici, už nás nemohlo nic zadržet abychom dojeli na hráz Žermanické nádrže.

Žermanická přehrada je údolní nádrž na řece Lučině u Žermanic. Byla vybudována v letech 1951 až 1958 pro zásobení ostravského průmyslu provozní vodou. Na hráz bylo spotřebováno 116 600 m³ betonu. Je dlouhá 314 m a vysoká 38 m. Vodní plocha zabírá 248 ha a celkový objem přehrady činí 25 300 000 m³ vody. Maximální hloubka je 28 m. V důsledku stavby přehrady byly zatopeny vesnice Horní a Dolní Soběšovice. Při stavbě přehrady vznikla přírodní památka Žermanický lom, ten byl v roce 1992 vyhlášen přírodní památkou.

Poté jsme se rozhodli, že naplníme naše břicha a tak jsme dojeli do blízkého hostince U Koníčka. Kde jsme si dali výbornou gulášovku, kterou jsme spláchli modrým (rozuměj nealkoholický) pivem.

Minipivovar Koníček byl založen sládkem Mojmírem Velkým v roce 2006, který po absolvování pivovarské školy a následné sladovnické štaci v nedalekém pivovaru v Nošovicích, si šel vlastní cestou a začal vařit pivo do svého malého nezávislého minipivovárku. Přesně 2.6.2006 byla slavnostně uvařena první várka piva, světlý výčepní ležák Ryzák 11 % na malé 250l várně. Následující červenec tohoto roku začalo pivo téct v mateřském Hostinci a pensionu U Koníčka.

Vosákovi se zde pivo natolik zalíbilo, že se rozhodl vzít 2l Ryzáka domů své ženě a tak zase o pár kilo přinaložil na svou Klepnu.

A nám se výlet natolik líbil, že jsme se rozhodli si jej prodloužit a to až k vodní nádrži Šance. To se nám bohužel nepovedlo. Dojeli jsme až na vzdálený Bebek, kde už nás bohužel zákazové značky nepustily dál a  místním policistům, jež si zde jezdili na čtyřkolkách bychom horko-těžko vysvětlovali naše dobré úmysly. A tak jsme tedy s úsměvem na rtu naše babetty otočili směrem domů.

Po cestě zpět jsme však byli svědky nehody, při které neznámá paní bezdůvodně otočila dodávku na obrubník a odrovnala tím pneumatiku. Gentlemansky jsme se rozhodli jí pomoci, ale bohužel. Nebyli jsme schopni v autě najít potřebný klíč a ani nikdo z nás tak velký klíč u sebe neměl. Prohledajíc v podstatě celou dodávku a bez úspěchu jsme jí mohli jen doporučit vůz zabezpečit, označit trojúhelníkem a vydat se po cestě najít místo se signálem, jelikož jsme se sešli se třemi různými operátory, ale ani jeden z nich na onom místě neměl pokrytí. Na závěr jsme paní ještě doporučili aby si pro příště zajistila alespoň základní výbavu vozidla.

Pokračovali jsme tedy v jízdě domů, když v tom se z nenadání začali od Vosákovy mašiny ozývat vulgarismy a při pohledu na něj ztrácel značně výkon. Naštěstí se jednalo pouze a vyjetí nádrže a přepnutím na rezervu se zase vše vrátilo do normálu. Při nejbližší příležitosti jsme zastavili a nechali mistra alchymistu namíchat si svůj poháněcí dryák.

Pak už nám nic nebránilo projet kolem vodní nádrže Morávka a dále přes Havířov zpět do Orlové, kde jsme se rozloučili s Vosákem. A dojeli ochutnat párek z Fénixova grilu na zahradě. Při tomto výkonu jsme najeli 133,6km. Matrix odjel a nás nenapadlo nic lepšího, než se zase trochu povrtat v těch naších strojích a tak jsme vytáhli Fénixův stroj a podrobili ho testům.

Tento peklostroj s karburátorem ze sekačky měl neuvěřitelnou akceleraci a při projížďce kolem zahrady mi Fénix mizel za horizontem neuvěřitelnou rychlostí. Po dvou kilometrech si ale úpravy začaly vybírat svou daň a stroj začal zpomalovat až do úplného zastavení. Z motoru se valil kouř.

Po vychladnutí ovšem opět nastartoval a vše se opakovalo. A jelikož začal sílit vítr natolik, že doslova lámal stromy a to minimálně dva jejichž pádem jsme byli svědky, rozhodli jsme se že i my se vydáme domů.